Vzpomínky na ústecký gympl v 70. letech, život po boku otce–učitele, první sny o psaní a nakonec i láska, která ji odvedla až do Holandska. Přesto se sem stále vrací, protože právě tady má své kořeny. V rozhovoru pro Ústí v srdci vypráví Jana Shrevel (roz. Truhličková) o dětství, inspiraci k literatuře, o domově i o tom, proč si myslí, že Česká republika je skvělé místo k životu.
Máš nějakou vzpomínku na Ústí z dětství?
Jasně – gympl.
Jaké to bylo chodit na gympl v té době?
Bavíme se o roce 1976, takže tvrdý komunismus. Moje situace byla možná jednodušší, ale zároveň i složitější, protože na gymplu učil můj taťka. Studenti ho měli rádi – učil češtinu. A já jsem se až po letech dozvěděla, že když se rozneslo, že tam nastoupí malá Truhličková, tak se kluci z vyšších ročníků chodili dívat, jak vlastně vypadám. To je pravda. Ale musím říct, že gympl pro mě byl asi nejbezstarostnější období v životě.
Řešily se věci jako „Má mě rád, nebo nemá?“ A to bylo vlastně všechno.
Vzpomeneš si na nějaké učitele?
Ano, hlavně na profesora Moravce a samozřejmě na svého tátu. Profesor Moravec byl na gymplu dost přísný, skoro despota – chtěl, abychom žili podle jeho zásad. Hlavně kluci s tím měli problém. V tu chvíli jsme ho možná ne úplně chápali. Ale když pak byl třeba u nás v Holandsku na návštěvě, tak to byl úplně jiný člověk. Učil matematiku a výtvarku, krásně maloval. Mám doma dodnes dva jeho obrazy – krajiny se zelenými poli a červenou hlínou, okolí Dobrouče.
A můj táta? To bylo zvláštní – všichni věděli, že je to můj táta. Takže když jsme se ráno doma pohádali, klidně mě hned vyvolal k tabuli. Spolužáci na to koukali a říkali: „To je teda trapas – pohádáš se s tátou a on tě hned dusí před třídou.“
Jak tě táta ovlivnil?
Určitě hodně. Byl přísný, ale spousta dětí za ním chodila pro radu. U nás doma byly vždycky hromady knížek, asi deset tisíc. Pořád jsme o nich mluvili. Myslím, že právě tohle mi položilo základy k tomu, že jsem začala sama psát.
Kdy tě poprvé napadlo napsat knihu?
Upřímně už na vysoké škole. Všem jsem to vždycky vnucovala a asi si mysleli svoje. Studovala jsem angličtinu a tělocvik. A na filozofické fakultě jsem měla skvělé docenty. Na americkou literaturu pana docenta Nenadála a Jindru a na angličtinu profesora Hilského. To mě úplně nadchlo. Četla jsem Hemingwaye, Steinbecka, Fitzgeralda…
A jak ses ocitla v Holandsku?
Prostě jsem se zamilovala. Jan sem přijel jako turista, po dvou letech jsem se za něj vdala. Bylo to ještě za socialismu, já tehdy pracovala jako průvodkyně a tlumočnice. Doprovázela jsem tady anglicky mluvící turisty a tak jsme se poznali. Nakonec jsem v roce 1990 odešla do Holandska.
Přesto se ale vracíš sem, do Brandýsa. Proč?
Protože tady mám kořeny. Žiju v Holandsku déle než v Česku, ale pořád to tady cítím jako domov. Holandsko miluju, ale vždycky jsem chtěla zůstat Češkou. A i když se nám tam dobře žije, tady mám Ústí a Brandýs v srdci.
Co bys přála lidem tady?
Aby si víc uvědomili, jak dobře se tady žije. Často si myslíme, že jinde je všechno lepší, ale není to tak. Když cestujete a pak se vrátíte, zjistíte, že Česká republika je skvělé místo k životu.
