Sbormistr Josef Novotný zasvětil celý svůj život hudbě a dětem. Spolu se svou manželkou Stáňou Novotnou založil a po desetiletí vedl dětský sbor Čtyřlístek, kterým prošlo více než 1500 dětí. Se svým sborem procestoval téměř celou Evropu, získal ocenění na prestižních soutěžích a vychoval generace zpěváků, kteří na něj dodnes s láskou vzpomínají. V rozhovoru vzpomíná na soutěživost mezi sbory, nezapomenutelná vystoupení i na okamžiky, kdy pocítil, že jeho práce měla opravdový smysl. A i když už dávno nestojí před dětským sborem, v srdci mu hudba i rodné Ústí nad Orlicí zůstávají navždy.
Jaké byly začátky? Bylo něco těžkého?
Když jsme byli mladí, vlastně nic těžkého nebylo. Těžké to začalo být, až když jsme pochopili, jaká muzika to má být, jak ji udělat, aby opravdu zazněla. A taky když jsme chtěli trochu prestiže – nebýt poslední, ale být lepší než ostatní sbory. Ta soutěživost tam byla velká, „na krev“, hlavně mezi dětmi.. Byla to ale zdravá rivalita. Byli jsme parta – Letohrad, Rychnov, Žamberk, Ústí a Jablonné – a říkali jsme si otevřeně, co se komu nepovedlo.
Děti soutěživost bavila?
Soutěživost je dětem vlastní. Nemuseli jsme je přemlouvat, aby chtěly být lepší než jiný sbor. Byla to krásná rivalita. Jednou mě zastavila paní a řekla: „Já jsem z Jablonného – a my jsme vás tehdy neměli rádi, protože jste byli moc dobří.“ Takové vzpomínky ukazují, jak lidská a krásná ta soutěž byla.
Projeli jste se sborem 25 zemí Evropy – která cesta nebo vystoupení pro vás bylo nejpamátnější a proč?
„V Bruselu jsme třeba zpívali v jednu ráno na náměstí před radnicí – lidé otevřeli okna a místo, aby nás okřikli, zatleskali nám. V Rumunsku na nádraží, v Chorvatsku v Diokleciánově paláci mezi výstavou masa. To byly nezapomenutelné okamžiky.“
A soutěže?
„Ty byly pro děti hodně důležité. Největší pochvala pro mě byla, když přišel kolega sbormistr na náš koncert a pošeptal svému kolegovi: ‚Na něj nemáme.‘ Nebo když mě po koncertě obejmula kolegyně učitelka a řekla: ‚Já si sem chodím zabrečet.‘ To je cennější než zlaté pásmo.“
Když se ohlédnete zpátky, jaký moment považujete za největší úspěch Čtyřlístku?
„Jednak evropské soutěže, třeba v Itálii na Lago di Garda, kde jsme byli druzí. Ale možná ještě víc si cením, když nám tady v Ústí Město poděkovalo, ocenilo naši práci a děti vyhrály anketu za vánoční koncert. To byly okamžiky, kdy jsem cítil, že to má smysl.“
Kdy přišel zlom?
„Dvacet let byl sbor na výsluní. Pak ale nastala doba, kdy děti samy nepřicházely s tím, že chtějí zpívat. Už jsem je musel vybírat po školách. Vyčerpání přišlo přirozeně – i proto, že přibylo možností zájmů a kroužků pro děti. Nic netrvá věčně, ale láska ke sboru ve mně zůstala.“
Dodnes?
„Ano. Někdo má rád orchestr, někdo sólisty. Ale dětský sbor, když umí zpívat, to je nejkrásnější. Nic lepšího není.“
Máte nahrávky Čtyřlístku?
„Jen pár. Dva vánoční koncerty a něco z Německa. První nahrávka vznikla u nás ve třídě, když přišli zvukaři z Kociánovy houslové soutěže s magnetofonem. Dodnes si je pouštím.“
Pamatujete si na výrazné talenty?
„Určitě. Někteří se stali sbormistry, jiní se věnují hudbě. Sbormistrovství se například věnuje Věra Millerová ve Vysokém Mýtě a dva výrazní zpěváci, kteří působí ve vysokoškolských sborech – Jiří Tomašovič a Martin Künzel. Vzpomínám také na Petra Brzokoupila, Mirka Marišku, Moniku Petrovou, která vydržela ve sboru až do svých 21 let, nebo na Jiřinu Kvapilovou, bratry Procházkovy, sestry Capíkovy a mnoho dalších. Všechny nemůžu jmenovat, ale každému, kdo se mi ozývá, za to moc děkuji. A mám radost, že dnes Čtyřlístek znovu pokračuje – vede ho Hanka Bauerová, má asi třicet dětí. Zpívají hezky, i když už trochu jiným směrem. A já jsem rád, že jméno žije.“
Kdybyste měl možnost žít svůj život znovu, šel byste do toho?
„Rozhodně. Jen bych měl víc zkušeností – metodiku bych změnil, děti by toho uměly ještě víc. Ale to nejde. Musí se začít vždycky od nuly. Ale ano, do školy i ke sboru bych šel znovu. A znovu bych to celé prožil se Stáňou, bez ní by to nemělo ten půvab.“
Jak vnímáte proměnu Ústí nad Orlicí během let, co tady žijete a působíte? Má pro vás město dnes jiný význam než dřív?
„Obrovsky vyrostlo. Když jsem byl aktivní, věděl jsem o všem, co se staví. Dnes už jen obdivuju. Z vesnice se stalo město se sídlišti, školami, novými silnicemi. Jsem hrdý, že jsem tady zakořeněný.“
Máte tu své oblíbené místo?
„Nejraději jsem chodil k řece – na „Kalčák“. Tam jsme jako kluci řádili, tam jsme chodili na rande. Dodnes, když přijdu někam nově, hledám řeku. A až později jsem zjistil, že totéž psal Karel Čapek. To není málo.“
Máte tedy Ústí v srdci?
„Samozřejmě. Od roku 1945 jsem tu zakořeněný jako pařez. Narodil jsem se tu, chodil do školy, bydlel v Hernychových domcích, učil tu a vedl sbor. Ústí je můj domov a navždy zůstane.“
A kdybyste se mohl vrátit do jednoho období?
„Na střední pedagogickou školu v Hradci Králové. Byl to rok plný metodiky, psychologie, hudby. Rok, který nás všechny formoval jako kantory. Anebo do Králík, kde jsem učil na Základní devítileté škole při dětském domově. To byla drsná škola života, ale neskutečně cenná.“
Byli na vás rodiče hrdí?
„Maminka strašně. Tatínek taky, i když to moc neříkal. Ale věřím, že ano. Maminka byla laskavá, obyčejná, a vedla mě celý život.“
Kdybyste měl svůj život shrnout jedním slovem?
„Pěkný. Celý život byl pěkný.“
