Jsme rádi, že žijeme. A že jsme spolu

Bývalý starosta, výtvarník a pedagog Richard Pešek s manželkou Alenou o rodině, umění, každodenní péči a městě, které mají v srdci.

Richard Pešek spojil velkou část svého života s uměním, výukou na Střední škole uměleckoprůmyslové i se službou městu. Jeho díla jsou dnes zastoupena na většině obydlených kontinentů světa. Po vážných zdravotních komplikacích se jeho život zásadně proměnil. Opírá se o manželku Alenu, děti i vnoučata a s nadhledem sobě vlastním říká, že navzdory všemu je šťastný. Společně jsme mluvili o tom, co jim dnes dává sílu, co pro ně znamená rodina a jak se Ústí nad Orlicí proměnilo jejich očima.

Když se vás zeptám jednoduše: Jak se dnes máte?

Richard: Relativně dobře. Samozřejmě bych mohl být naštvaný, protože mi zmizela spousta věcí. Nemůžu malovat, protože se mi třesou ruce, nemůžu řídit auto. Těšili jsme se, že v důchodu procestujeme Evropu – svět jsme projeli už dřív – a z toho nakonec nic není. Ale díky tomu, že vůbec žiju, jsem šťastný a spokojený. A mám manželku, která se o mě stará.

Alena: Náš život je dnes hodně přizpůsobený Richardovým možnostem. Když potřebuji odjet, musí u něj někdo být. Pomáhají nám děti a střídáme se. Je to náročné, ale pořád se snažíme něco podnikat, být s rodinou a mít společné zážitky.

Jak vypadá váš každodenní život a co vám péči usnadňuje?

Alena: Dlouho jsem většinu péče zvládala sama. Teď už mi síly nestačí na všechno, a tak k nám docházejí pracovnice domácí péče a pečovatelské služby. Jsou empatické, milé a velmi nám pomáhají. Myslím, že je důležité, aby lidé mohli co nejdéle zůstat doma a měli k dispozici kvalitní pomoc. Doma se snažíme udržovat běžný život. Ve dnech, kdy je Richardovi lépe, dokáže chodit i s chodítkem. Využívá také bazén, který je pro něj výbornou rehabilitací, a když jsou tu děti, pomohou mu s tím, co sami už nezvládneme.

Richard: Bazén je skvělý, protože mě voda drží ze všech stran. A člověk se musí naučit přijmout pomoc. Bez Alenky, dětí a lidí, kteří k nám docházejí, bych doma být nemohl.

Co pro vás v této situaci znamenají děti a vnoučata?

Alena: Děti nám pomáhají prakticky, ale hlavně nám přinášejí normální život. Jezdí za námi a my za nimi, pokud to jde. Všichni v rodině hodně mluvíme, takže si máme pořád co říct. Když mohu na pár dní odjet se synem nebo dcerou, je to pro mě možnost na chvíli si od každodenní péče odpočinout. O Richarda se mezitím postará někdo z rodiny.

Richard: Děti mi pomáhají i s dokumentací mé tvorby. Elektronické věci nejsou moje silná stránka, takže když přijedou, ukládají mi fotografie obrazů a soch. A vnoučata do domu přinesou úplně jinou energii. Naše dvě nejstarší vnučky, Emilka a Rosálka, se vrhly na sport. Emilka hraje florbal a Rosálka se věnuje atletice. Theo hraje na klavír a má trpělivost nám vysvětlovat nejnovější technické vymoženosti. Rozárka také hraje na klavír, chodí do přípravky baletu Národního divadla a je neuvěřitelně akční. Když jsou u nás, dům zkrátka ožije.

Rodina je tedy vaším hlavním zdrojem síly?

Richard: Určitě. Kdyby se Alence něco stalo, děti by pro mě musely hledat jiné řešení, protože samostatně fungovat nemohu. O to víc si uvědomuji, co pro mě její péče znamená. A když přijedou děti s vnoučaty, můžeme zase něco podniknout – třeba vyjet na výlet nebo se podívat do města.

Alena: Péče samozřejmě mění partnerský život. Člověk ale nesmí zapomenout, že jsme pořád manželé, nejen pečující a pacient. Pomáhá nám humor, rodina a to, že se snažíme žít co nejnormálněji. Nesmíme však zapomenout, že máme velké štěstí na skvělé kamarády a přátele. Ti nám velmi pomáhají ve chvílích, kdy nám oběma zdraví a síly nestačí. Pomáhají nám s běžnými každodenními věcmi, ale vymýšlejí pro nás i něco navíc. Už samotná jejich přítomnost nám dělá radost a jsme rádi, že s nimi můžeme sdílet také jejich životní příběhy. 

Richarde, celý život jste se věnoval umění. Jakou roli má ve vašem životě dnes?

Richard: Maloval jsem téměř padesát let. Dnes si dělám dokumentaci své tvorby a pátrám po obrazech, které jsou u přátel a sběratelů po celém světě – v Austrálii, Itálii nebo Německu. Prosím je, aby mi obrazy vyfotili, a děti pak fotografie ukládají. Chci, aby po mně zůstal ucelený záznam práce. Mám také sádrové sochy, které nechávám odlévat do bronzu. Některé věci tedy mohu dělat dál, i když samotné malování mi chybí nejvíc.

Alena: Nakoupili jsme plátna a děti Richardovi pořídily i pastelky, které se dají rozmývat jako akvarel. Zatím se do toho nepustil. Tak si někdy říkám, že možná začnu malovat já a Richard mi bude říkat, co mám dělat. Budu jeho rukou.

Vzpomínáte také na své působení na Střední škole uměleckoprůmyslové Ústí nad Orlicí?

Richard: Velmi rád. U studentů umělecké školy mě fascinovalo, jak se dokázali ponořit do práce. Dostali zadání, napnuli si plátno nebo vzali papír a několik hodin tvořili. Nad rámec výuky jsem jim vyprávěl o dějinách umění a o životech Rembrandta nebo Michelangela. Po těch mladých lidech se mi později stýskalo. Dodnes se hlásí nebo napíšou a to je pro učitele krásná odměna.

Když se ohlédnete za obdobím, kdy jste byl starostou, na co jste nejvíce hrdý?

Richard: Chtěl jsem, aby bylo Ústí hezčí a aby v něm mělo své místo umění. Když jsme se sem kolem roku 1970 přistěhovali, působilo na mě jako průmyslové město plné komínů, ve kterém bylo velmi málo soch. Jednou z prvních věcí byla rekonstrukce Malé scény, aby se tu mohlo hrát divadlo a promítat kino. Hodně jsem přemýšlel také o prostoru, kde je dnes Kociánka, který byl tehdy velmi zanedbaný. Chtěl jsem do veřejného prostoru dostat více soch a dát městu tvář. Vzniklo také fotbalové hřiště s umělým trávníkem. Některé nápady se podařily tehdy, jiné uskutečnil až můj nástupce – a mám radost, že se na proměně města pokračuje. Rád jsem také pomáhal lidem s jejich problémy a naplňovalo mě, když se je podařilo vyřešit. 

Jak na vás dnešní Ústí působí?

Richard: Město se za ty roky velmi změnilo a dnes vypadá hezky. Líbí se mi park pod divadlem. Vždycky jsem si přál, aby se jednou propojila Kociánka, Hernychova vila a její zahrada, náměstí, kostel, divadlo a další veřejná místa v jeden kultivovaný celek. K některým novým místům se bohužel kvůli vozíku nedostanu, ale těší mě, když vidím, že město dál pracuje s veřejným prostorem.

Alena: Když jsme šli s dětmi do nového parku za kostelem, moc se nám líbil. Hezké jsou právě chvíle, kdy se tam sejde celá rodina. Některá místa ale Richard vidí jen z auta nebo se tam dostane pouze s pomocí dvou lidí. To člověku připomene, že město může vypadat krásně, ale zároveň musí být opravdu dostupné všem.

Díváte se dnes na město jinak právě kvůli vozíku?

Alena: Určitě. Často se něco označí za bezbariérové, ale navrhují to lidé, kteří sami vozík nepoužívají ani s ním nikomu nepomáhají. Stačí malý práh, příliš prudký nájezd nebo nevhodně řešená toaleta a místo je ve skutečnosti nepřístupné. Snažíme se hledat restaurace, kulturní místa i výlety podle toho, zda se tam Richard dostane a zda je tam bezpečný přístup.

Richard: Přál bych si, aby se při úpravách veřejných budov opravdu myslelo na lidi na vozíku. Technická řešení dnes existují, jen je potřeba se na prostor dívat jejich očima.

Máte Ústí nad Orlicí v srdci?

Richard: Určitě. Prožil jsem tady velkou část života – jako výtvarník, učitel i starosta. Jsou tu místa, k nimž mám silný vztah, a lidé, na které rád vzpomínám. Jsem rád, že město zkrásnělo a že se dál rozvíjí.

Alena: Pro nás je Ústí především domov. Je v něm naše práce, rodina, vzpomínky i každodenní život. A i když ho dnes někdy poznáváme z jiné perspektivy než dřív, pořád ho máme v srdci.

Redakční poznámka: Rozhovor byl upraven a zkrácen pro potřeby magazínu; odpovědi byly jazykově vyčištěny při zachování jejich významu a osobního tónu.